Dante Alighieri (1265-1321) Italský básník.
Být básníkem znamenalo pro Danta být moralistou, filosofem a v Božské komedii i prorokem. Krátká, avšak strasti plná politická kariéra v rodné Florencii jej přivedla k přesvědčení, že společnost, jejímž reprezentantem město bylo, potřebuje zásadní mravní reformu. V průběhu posledních dvaceti let svého života dospěl k vizi ideální společnosti, v níž by jedinci mohli svobodně kráčet stezkou ctnosti, vedoucí ke konečné spáse.
Právě v tomto svou podstatou náboženském kontextu je nutno chápat jeho politické - myšlení.
Dantova Florencie byla nejbohatším a nejsebevědomějším, ale i nejbouřlivějším z italských městských států. Formálně byla loyalní k císaři Svaté říše římské, v praxi však využívala slabosti říšské autority v Itálii k expanzi na území svých toskánských sousedů. Zároveň si držela odstup i od papežství - moci, která se snažila císařství z Itálie vytlačit.
V listopadu 1301 byla za tiché spoluúčasti papeže Bonifáce VIII., který doufal, že tak zvětší svůj vliv na záležitosti města, svržena vládnoucí strana, k níž Dante náležel. Dante, který byl v té době v. Římě s diplomatickým posláním u papeže, se ocitl mezi těmi, kdo byli za své nepřítomnosti odsouzeni, a nikdy se už do Florencie nevrátil. Tato zkušenost v něm zanechala hlubokou desiluzi ve vztahu k rodnému městu, k jeho ekonomickým a společenským hodnotám i k politicky agresivnímu papežství. Přesvědčení, že jak Florencie, tak papež musí být přinuceni přijmout omezení své politické moci, proniká všemi jeho pozdějšími úvahami.
V prvních letech exilu Dante rozvíjel důsledky tohoto přesvědčení a dospěl až k ucelené vizi společenského a mravního řádu Božské komedie. V kratších básních (nedokončených prozaických pojednáních z tohoto období dává najevo značné sympatie pro světské instituce oproti církevním i větší pochopení pro poslední uchazeče o císařský trůn z rodu Hohenstaufů, než bylo v guelfské Florencii běžné. Chybí zde onen smysl pro posvátné předurčení Říma jako hlavního města světové říše, který se projevil až v poslední části Dantovy knihy Hostina (Convivio, kolem roku 1307), zřejmě pod vlivem opětovného čtení Vergiliovy Aeneis. Tento názor pak proniká celým jeho zralým dílem.
Božská komedie (na které začal pracovat kolem roku 1304) odráží rozšiřující se pole Dantových politických zájmů. V Peklu (Inferno) je centrem obrazu Florencie se svými problémy: společnost, v níž se rodina a občanská loyalita dostávají do konfliknJ, kde panující filosofií je materialismus a jejíž prosperita je závislá na společensky sterilním lichvářství, je vykreslena jako od zákl~dů nestálá a zkažená. Navíc církev není v důsledku světského zaměření svých představitelů schopna vykonávat svoji pravou duchovní funkci. DONATlO CONSTANTlNI, listina, jíž prvý křesťanský císař domněle propůjčil svou světskou moc na Západě papeži, je chápána jako osudná chyba, jež znamenala počátek úpadku církve od prvotní víry. V Očistci (Purgatorio) obrací Dante pozornost k obecnějšímu politickému řádu, který umožnil, aby k tomuto vývoji došlo. V ideálním případě mají existovat dvě moci či "slunce"~ jež by řídily duchovní a světské aspirace člověka, ale ,jednomu druhým dáno pohasnouti" (Očistec XVI, 106) - církev překročila své kompetence na úkor císařství, zatímco nominální císařové (od roku 1272 Habsburkové) jsou natolik zaměstnáni konsolidací své moci v Německu, že nemohou zpochybnit papežské usurpátorství v Itálii. A konečně Ráj odráží vzestup a pád Dantových nadějí spojených s Jindřichem Lucemburským, který byl v roce 1308 zvolen císařem pod jménem Jindřich VII. a nakrátko budil dojem, že vyplní DantÍ!v,sen o panovníkovi, jenž uplatní svÍ!j nárok na:' korunu a prosadí svou autoritu v Itálii. Guelfský odpor vedený Florencií a neapolským králem Robertem však ukázal Jindřichovu zranitelnost. Pod nátlakem Filipa IV., krále Francie, odmítl francouzský papež Klement V. poskytovat Jindřichovi další podporu a ten, díky tomuto osudovému zvratu, umírá včele zbytkÍ! svého vojska roku 1313. Dantovo opovržení vÍ!či tomu, co považoval za akt zrady, i vÍ!či zavilosti FlorenťanÍ! je vášnivě vyjádřeno v Ráji a téměř poslední politická zmínka v básni předpovídá Jindřichovi trun na nebesích a Klementovi místo v pekle. (Ráj XXX, 133 a následující) Myšlenky, jež byly základem politických soudÍ! Božské komedie, jsou vyloženy v prozaickém pojednání O monarchii (De monarchia), jehož tři knihy dokazují tři nekompromisní teze: že pouze jeden universální panovník mÍ!že nestranně vykonávat spravedlnost mezi menšími mocemi; že Římskou říši poznamenala zvláštní znamení božské přízně a učinila z ní instituci předurčenou k vykonávání takové role; a že autorita císaře se odvozuje přímo od Boha a nikoliv - jak si církev po dlouhá období nárokovala a jak Bonifác důrazně znovu potvrdil - zprostředkovaně skrze církev, a není tudíž autoritě církve podřízena. CÍRKEV A STÁT měly být oddělené a nezávislé, avšak v často diskutovaném závěru Dante tvrdí, že císař je papeži zavázán "úctou, jakou by měl nejstarší syn projevovat svému otci" (De monarchia III, xv), protože duchovní království je v konečném dÍ!sledku nadřazeno světskému. Ve spise O monarchii není žádná přímá zmínka o Jindřichu VII., a tak pravděpodobně časOvě předchází přinejmenším Ráj. Jindřichova prohra a fakt, že jej Klement nepodpořil v obžalobě Roberta Neapolského z urážky majestátu, nakonec ukázaly neudržitelnost DantOvy představy o jednom universálním panovníkovi. Ještě v jiném ohledu , nenaplňuje toto pojednání konečnou syntézu Dantova náboženského a politického přesvědčení, jíž dosáhnul y Božské komedii: zejména - a paradoxně - právě v onom trvání na autonomii světského státu, s mlčky předpokládaným oddělením sféry přirozenosti a milosti, jež čtenáři vždy chápali jako její nejmodernější rys. MD

odkazy
Dante Alighieri: Božská komedie, přel. O.F. Babler. Praha: Odeon, 1989.
_: De monarchia. Latinský text s italským překladem v: Opere minori, sv.2. Miláno a Neapol: Ricciardi, 1979 (s plným komentářem a bibliografií). literatura
D'Entréves, A.P.: Dante as a Political -Thinker. Oxford: Claredon Press, 1952.
Holmes, G.: Dante. Oxford: Oxford University Press, 1980.